Tento článek byl mnou publikován (stejně jako předchozí) v internetovém politologickém časopise www.e-polis.cz.
Ačkoliv konflikt v Jihočínském moři trvá velmi
dlouhou dobu a je do něj zapojena celá řada aktérů, světová veřejnost a stejně
tak i média o něj nejeví nikterak velký zájem. V případě odborníků
z oblasti politologie, mezinárodních vztahů a práva je tomu ale jinak.
Existuje řada vědeckých prací, právních analýz, článků v časopisech nebo
sbornících, kde je toto téma ve větší či menší míře zmiňováno. Mnoho čtenářů
proto velmi snadno napadne otázka, proč tolik států usiluje o velmi malé
ostrovy, které jsou z větší části neobývané, ba dokonce ve velké míře i
neobyvatelné. Celý konflikt se dostává do zcela jiného světla, vezmeme-li
v potaz suroviny, které se kolem ostrovů nacházejí. A jsou to právě dosud
nevyčerpaná ložiska zdrojů a surovin, která mohou být v novém miléniu
hlavní příčinou budoucích konfliktů a možná i válek.
V oblasti Jihočínského moře existuje několik
sporných území. Má snaha ovšem byla zaměřit se pouze na Spratlyho a Paracelské
ostrovy, kde se do sporu zapojuje největší množství aktérů. Vzhledem
k tomu, že je spor vleklý a poměrně historicky komplikovaný, rozhodl jsem
se neubírat svou pozornost příliš do historie. Naopak jsem se co možná nejvíce
soustředil na současné dění a nedávnou minulost konfliktu. Časové ohraničení
práce je proto vymezeno mezi rokem 1988 až po současnost. Jako výzkumnou metodu
jsem zvolil komparaci. V článku hodlám komparovat celkem 4 prvky.
V první řadě zjistím a porovnám, od kdy si jednotlivé státy začaly
nárokovat příslušné ostrovy. Poté se zaměřím na nároky všech aktérů. Posledními
kritérii komparace pak budou vojenské a nevojenské nástroje k dosažení
cílů účastníků konfliktu. Tuto praktickou část práce jsem pojal tak, že nejprve
vytvořím případovou studii každého aktéra, ve které se pokusím zjistit co
nejvíce informací k jednotlivým prvkům komparace. V následující
kapitole pak tyto zjištěné poznatky budu komparovat v kontextu všech
států.
Geografické vymezení prostoru
Jihočínské moře
Jihočínské moře je vodní plochou o rozloze zhruba 3 685 000 km2
a patří tedy k největším mořím světa. Jeho jižní hranice se nachází
na 3 stupních jižní šířky mezi jižní částí ostrova Sumatra a ostrovem Borneo.
Severní hranicí je pomyslná linie od severního cípu ostrova Taiwan vedoucí přes
Taiwanský průliv až k pobřeží Číny. Jihočínské moře obklopují ze severu státy
Čínská lidová republika a Taiwan, ze západu Filipíny, z jihozápadu
Malajsie, Indonésie a Brunej. Prostřednictvím Thajského zálivu má
k Jihočínskému moři přístup také Thajsko a Kambodža. A konečně ze
severozápadu omývá Jihočínské moře břehy Vietnamu.[1]
S ostatními moři je propojeno díky průlivům a úžinám, což z něj dělá
moře polouzavřené. Nacházejí se zde čtyři mezinárodní průlivy: Malacký průliv,
Taiwanský průliv, Luzonský průliv a Čchiungčouský průliv. Kromě toho se lze do
Jihočínského moře dostat i Balabackým a Sundským průlivem nebo Lombockou úžinou
(Nossum, 2000: 3-4; Šára, 2004: 53).
Průlivy,
které spojují Jihočínské moře s ostatními moři, hrají neobyčejně významnou
roli, neboť právě přes ně vedou důležité námořní cesty, které zajišťují obchod
Evropy s Čínou, Jižní Koreou a Japonskem. Zúžené vodní zóny, kterými vedou
námořní dopravní a komunikační cesty, se v mezinárodních vztazích označují
jako tzv. škrtící body. Díky velké obchodní a námořní činnosti se
v oblasti nachází také velké množství světových přístavů. Kromě největšího
přístavu světa, Singapuru, se zde nachází dalších šest z padesáti
největších přístavů světa. Těmi jsou čínské Kuang-čou,
Hongkong a Šen-čen, malajský Kelang a Tanjung Pelepas a taiwanský Kao-siung.[2] Výše zmíněný
vysoký počet škrtících bodů a velké množství významných světových přístavů
jasně dokládá strategický význam Jihočínského moře (Waisová, 2007: 71 - 72).
Kromě toho
se Jihočínské moře ke konci 20.
století stalo důležitým geopolitickým a geostrategickým centrem, ve kterém se
střetávají zájmy nejen států přímo napojených na Jihočínské moře, ale i států
velmi vzdálených od této oblasti[3]. Tyto
státy nemají přímo žádné územní, či jiné požadavky, ale například profitují
z komunikační spojnice a ekonomického růstu Jihočínského moře. Krom toho
se do dění v této oblasti stále častěji zapojují i nestátní aktéři jako
kupříkladu mezinárodní organizace (ASEAN, APEC, EU), ropné společnosti (BP, Mobil, Amoco, Crestone, Hydro Karbon India,
Shell, Petrofina of Belgium, Secab of Sweden), zasilatelské a dopravní
společnosti, piráti, teroristé, mafie a další skupiny organizovaného zločinu
(Waisová, 2006: 24).
Spratlyho
ostrovy[4]
Spratlyho ostrovy se nacházejí
v Jihočínském moři zhruba na třech čtvrtinách cesty z jižní části Vietnamu do
jižní části Filipín. Svůj název ostrovy získaly podle britského námořního
kapitána Williama nebo Richarda[5]
Spratlyho. Souostroví se skládá ze 104 drobných ostrůvků a korálových útesů
nacházejících se v prostoru dlouhém od severu k jihu 810 km a od východu na západ
900 km .
Ostrovy zaujímají celkovou plochu zhruba 410 000 km2. Největší ostrov se jmenuje Itu Aba, je velký
přibližně 0,49 km2 a leží v severní části sporného souostroví.[6]
Nejjižnější ostrov se nazývá James Shoal a leží téměř až u pobřeží Malajsie.
Tyto ostrovy jsou velmi malé a díky tomu jsou jen těžko trvale obyvatelné. Jen
málo z nich má kupříkladu vlastní zdroj pitné vody. Ostrovy nacházející se
trvale nad hladinou moře jsou porostlé vegetací[7]. Jsou
považovány za primárně sopečného původu, avšak některé útvary se jeví jako
výsledek sedimentárních říčních ložisek, takže mohou být perspektivní oblastí
pro těžbu ropy. Protože velká část této oblasti Jihočínského moře nebyla
důkladně prozkoumána až do začátku 90. let minulého století, bývaly Spratlyho
ostrovy označovány jako „nebezpečné území“ na navigačních mapách a obecně
nedoporučovány pro komerční plavbu (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 11 – 13;
Joyner, 1998: 195 –197).
Paracelské ostrovy[8]
Paracelské ostrovy se
nacházejí na sever od Spratlyho ostrovů a zhruba na jedné čtvrtině trasy ze
střední části Vietnamu do severní části Filipín (Bakešová – Fürst – Heřmanová,
2004: 11 – 13). Souostroví se skládá ze 130 malých korálových ostrovů a útesů
rozdělených do dvou skupin. První skupina leží na severovýchodě a nazývá se
Amphitrite. Zde se také nalézá největší ostrov Paracelských ostrovů, Woodyho,
na kterém se mimo jiné nachází jediné letiště. Druhá pak leží na západ o
skupiny první a jmenuje se Crescent.[9]
Úmluvy OSN o
mořském právu – UNCLOS
Užívání moří a oceánů, vzdušného prostoru nad nimi,
mořského dna a těžbu zdrojů z něj ošetřuje mořské právo. Ke kodifikaci
tohoto práva došlo v Ženevě v roce 1958 přijetím celkem čtyř úmluv.
Těmi byly Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém, Úmluva o pevninské
mělčině (kontinentálním šelfu), Úmluva o volném moři a Úmluva o ochraně
biologického bohatství volného moře. Konference však v úmluvách zanechala
závažné mezery, neboť nebyla dořešena především otázka šířky pobřežního moře,
hranice kontinentálního šelfu a také otázka problému hospodářského využívání
přilehlé zóny, výlučné ekonomické zóny (EEZ) a využívání mořského dna pod
volným mořem. Pro vyřešení těchto nedostatků se mezi lety 1973 až 1982 konala
třetí konference o mořském právu. Na ní došlo nakonec k podepsání Úmluvy OSN o
mořském právu (dále UNCLOS), která souhrnně řeší všechny otázky mořského práva,
provádí nová rozdělení jednotlivých pásem a oblastí a stanovuje jejich právní
režimy (Potočný, 1999: 101). Ze států účastnících se sporu o Spratlyho a
Paracelské ostrovy jej jako první ratifikovaly Filipíny (květen 1984), dále
následovaly Vietnam (červenec 1994), Čína (červen 1996), Malajsie (říjen 1996)
a Brunej (listopad 1996).[10]
Přilehlá zóna a výlučná ekonomická zóna
Přilehlá zóna je pásmo moře, které přiléhá bezprostředně
k teritoriálnímu moři a nepřesahuje šířku 24 námořních mil od základní
linie, od níž se měří šíře teritoriálního moře. Státy v tomto pásmu mohou
vykonávat kontrolu cizích lodí za účelem zabránění „porušování jejich celních, fiskálních, imigračních nebo zdravotních
předpisů na jejich území nebo v pobřežním moři a umožnily jejich
potrestání. Jinak se vody přilehlé zóny považují za součást volného moře“
(Potočný, 1999: 104).
Termínem výlučná ekonomická zóna se označuje oblast,
která se nachází za pobřežním mořem a k němu přilehlá. Může sahat nejdéle
200 námořních mil od základní čáry a pobřežní stát zde může vykonávat
svrchovaná práva za účelem průzkumu a těžby přírodních zdrojů, živých i
neživých, a hospodaření s nimi. Další státy mohou zónu využívat
k plavbě lodí, přeletu letadel a ke kladení mořských kabelů a dálkového
potrubí. Pobřežní stát však může udělovat koncese jiným státům a tím jim povolit
těžbu zdrojů v oblasti (Potočný, 1999: 104-105).
Aktéři a
surovinový rozměr konfliktu
Surovinový rozměr konfliktu
Surovinový rozměr konfliktu se pro oblast Spratlyho a Paracelských ostrovů
projevuje ve třech rovinách. První z nich jsou potvrzené zdroje nerostných
surovin, a to zejména zemního plynu a ropy. Druhou silný námořní provoz
v této strategické oblasti a třetí rovinou je snaha o využívání dalších
přírodních zdrojů, především rybolovu a těžby guána. Všechny země
zainteresované v konfliktu prošly v posledních dvaceti letech velkým
ekonomickým rozmachem, který zapříčinil větší spotřebu surovin. I z toho
důvodu se zdají být nároky na výše zmíněná souostroví naléhavější než kdy dřív (Beukel,
2010: 9; Suchánek, 2010: 87-88).
První
zmínky o výzkumech mořského dna za účelem zjištění přítomnosti nerostných
surovin se datují k roku 1968. Průzkumy tehdy neprováděl žádný
z okolních států, ale byl financován OSN. Odhady celkových potencionálních
zásob v oblasti jsou různé. Nejoptimističtější jsou odhady Číny, která
v té době předpokládala, že se v okolí Spratlyho a Paracelských
ostrovů nachází zhruba 105 miliard barelů ropy. Jiné zdroje uvádějí podstatně
nižší údaje. Americký odhad z roku 1993 až 1994 mluví o 28 miliardách
barelů Suchánek, 2010: 88).[11]
Překvapivě více zastoupenou surovinou je zde zemní plyn, který podle odhadů
tvoří 60-70 % všech nerostných zdrojů v oblasti. Stejně jako
v případě ropy jsou čínské odhady nesrovnatelně vyšší než odhady ostatní.
Pohybují se mezi 7,5 bilionu m3 až po 57 bilionu m3.
Ověřené zásoby jsou zatím okolo 4,1 bilionu m3.[12]
Kromě
ropy a zemního plynu se v oblasti kolem ostrovů nacházejí i další suroviny jako
je fosfor, cín, hořčík, kobalt a měď. Dále je v této oblasti rozsáhlý
rybolov. Každý rok se zde vyloví zhruba 5 milionů tun ryb, což tvoří téměř
desetinu světových úlovků. Rybolov je proto nejen živobytím pro řadu rybářů,
ale i důležitým zdrojem potravy pro rychle se rozvíjející okolní země
(Suchánek, 2010: 88-89).
Poslední faktor poukazující na důležitost Spratlyho a Paracelských
ostrovů nesouvisí přímo s těžbou surovin i přesto se ale týká energetické
bezpečnosti určitých zemí. Je jím fakt, že v okolí ostrovů vedou důležité
lodní trasy pro přepravu různých nerostných surovin. Lodí, kterých územím za
rok propluje je více než 41 tisíc. Tyto lodní cesty jsou nejdůležitější pro
Japonsko, Jižní Koreu a Taiwan, které tudy importují více než 60 % své spotřeby
ropy a zemního plynu. I když Čína má své zdroje podstatně více diverzifikované,
tak Jihočínským mořem musí proplout až 70 % jejího importu ropy pocházející především
z Afriky a zemí Blízkého východu (Suchánek, 2010: 88-89).
Čína
Čínská lidová republika (ČLR) si nárokuje Spratlyho a
Paracelské ostrovy prakticky od konce 2. světové války. Toto dokládají i
výpravy čínských archeologů nebo námořních sil k oběma souostrovím krátce
po válce. Vláda ČLR, která byla ustanovena oficiálně 1. října 1949, si
v téže době začala ostrovy nárokovat. Chtěla tím naznačit, že čínská
svrchovanost nad ostrovy nebyla nikdy přerušena v jakémkoliv období čínské
vlády. Z geografického hlediska si Čína nárokuje všechny ze Spratlyho a
Paracelských ostrovů[13],
i když ne všechny vojenským či jiným způsobem ovládá (Chemilier-Gendreau, 2000:
39-41; Tech-Kuang, 1991:
nestránkováno). Její cíl je proto zřejmý a již
více než půl století neměnný. Avšak jeho splnění se zdá být velmi komplikované
a nemusí se vůbec podařit. Čína využívá pro dosažení svých cílů v oblasti
široké spektrum nástrojů. Velké demonstrace armádních sil, či dokonce ozbrojené
konflikty Číny s ostatními aktéry však v poslední době zde už téměř
nezpozorujeme. Jestliže pomineme několik menších incidentů, tak posledním
velkým ozbrojeným konfliktem byla bitva u Johnsonova útesu[14]
v roce 1988. Obdobím, kdy se Čína nejvíce snažila neřešit spory silou, bylo
mezi lety 1995 až 2007. Někteří autoři odkazují na fakt, že v té době
přešla Čína na novou strategii zahraniční politiky, která se zakládá na
vojenské asertivitě a veřejné diplomacii. Obecně se tento způsob zahraniční
politiky nazývá charm offensive. Od
této strategie Čína ovšem prý v posledních letech, v souvislosti
s Jihočínským mořem, upustila a znovu přechází na strategii tzv. tvrdé
linie. Zvýšil se jednak počet vojenských hlídek v oblasti a také tlak na
mezinárodní firmy, aby ukončily aktivity ve sporných vodách nebo i uvalení
zákazu rybolovu. Pokud se více zaměříme na nástroje ozbrojeného konfliktu, či
alespoň vojenského odstrašení, zjistíme, že tyto nástroje byly v posledních
25 letech dominantní, a to i přes zmíněné období „uvolnění“. Čína byla již od
počátku konfliktu aktérem s největší vojenskou silou a od počátku 80. let
začala s rychlou modernizací svých konvenčních vojsk. Touto modernizací
procházelo i námořnictvo a svoji pozici posílilo z dřívějšího čistě
obranného pobřežního na dnešní oceánské, také nazývané blue water navy. Už na konci 80. let čínští vojenští plánovači
žádali, aby obranný perimetr byl stanoven od 200 do 400 námořních mil od
pobřeží a v případě vzdálenějších ostrovů v Jihočínském moři i větší.
Dle toho lze předpokládat, že čínské zájmy o Spratlyho ostrovy modernizaci
námořnictva podpořily a umocnily (Chang, 1996: nestánkováno; Jae-Hyung, 2002:
549-560; Suchánek, 2010: 92-98).
Kromě projevů své vojenské síly se ale Čína snaží
dosahovat svých cílů také na diplomatickém poli. Tento nástroj zahraniční
politiky se začal stávat klíčovým především po schválení Úmluvy o mořském právu
v roce 1982. Pro úspěšnou argumentaci na mezinárodním poli si Čína našla
řadu důkazů o tom, proč na Spratlyho a Paracelské ostrovy má právo právě ona. Vedle
přímého obsazování dříve nezabraných ostrovů[15],
se Čína opírá hlavně o historické a archeologické důkazy. Její suverenita nad tímto územím údajně
začala za vlády dynastie Sia, která v Číně vládla mezi 21. a 16. stoletím před naším
letopočtem. Argumentují tím, že Číňané jako první ostrovy objevili,
pojmenovali, zanesli do map a také zařadili pod správu svého impéria. Tato
tvrzení podporují kromě historických map a dokumentů i archeologickými nálezy
mincí, dveřních zárubní nebo například čínského porcelánu. Tyto předměty údajně
patřily osadníkům původně pocházejících z dnešní provincie Chaj-nan, kteří
zde po staletí žili. Právo na území na základě symbolické okupace platilo pouze
do 18. století. Nicméně od té doby je k uznání platnosti tohoto požadavku
nutná efektivní okupace a působení autority. I v tomto případě se Číňané
snaží podávat další důkazy o tom, že ostrovy splňují i podmínku efektivní
okupace a působení autorit.[16]
V roce 1992 Čína také jednostranně vyhlásila Zákon o pobřežních vodách a
přilehlé zóně, který oficiálně určuje geografický rozsah čínské suverenity. Ten
zahrnuje i Spratlyho a Paracelské ostrovy. Tento projev nekompromisního postoje
k problematice ukázal nejen nedostatek empatie vůči zájmům ostatních zemí,
ale hlavně vyvolal další protesty ostatních aktérů vůči Číně (Beukel, 2010: 11;
Furtado, 1999: nestránkováno; Tech-Kuang, 1991).
Vietnam
První údaje o nárocích Vietnamu na Spratlyho a Paracelské
ostrovy sahají teprve do 70. let 20. století. Hlavním důvodem bylo rozdělení na
Vietnamskou demokratickou republiku a Vietnamskou republiku, přičemž oba státy
od 50. do 70. let zastávaly odlišnou politiku vůči sporným ostrovům.
K oficiální demonstraci zájmů Vietnamské republiky ale došlo až
v roce 1971, kdy vydala „Deklaraci o svrchovanosti Vietnamské republiky
nad Paracelským a Spratlyovým souostrovím“. Vietnamská demokratická republika
od roku 1956 souhlasila ve sporu s ČLR a oficiálně uznávala její teritoriální
požadavky. Po ukončení vietnamské války v roce 1975 ale došlo ke zlomu.
V tomto roce vietnamská vláda vznesla oficiální požadavky na všechny
ostrovy Spratlyho a Paracelského souostroví. V současnosti Vietnam okupuje
20 ze Spratlyho ostrovů (Furtado, 1999; Tech-Kuang, 1991).[17]
Vojenský potenciál Vietnamu utrpěl velkou ránu ve dvou
ozbrojených konfliktech s Čínou v roce 1974 a v roce 1988.
Zejména ve druhém zmíněném konfliktu se ukázalo, že vietnamské námořnictvo
nedokáže konkurovat silně se modernizujícímu námořnictvu Číny. Naopak
vietnamské loďstvo patří mezi nejzastaralejší v celém Jihočínském moři.
Jejich letectvo už by pro ČLR mohlo představovat určitou konkurenci, otázkou
ale zůstává, zda by to stačilo k případnému vítězství (Suchánek, 2010:
92-98).[18]
Vietnam využívá také nástroje, kterými se snaží o
vyřešení sporu nenásilnou cestou. Jednou z cest je využití prostředků
mezinárodního práva. V tomto prostředí se Vietnam snaží obhajovat své na
základě tvrzení, že obě souostroví má obsazené již od 17. Století, kdy
nepatřila pod svrchovanost žádné jiné země. V době, kdy byl spravován v
rámci Francouzské Indočíny, ostrovy spadaly pod francouzskou koloniální správu.
Na mírové konferenci v San Francisku se Japonsko mělo vzdát všech svých
území, které nabylo během 2. světové války. Vietnam tehdy údajně učinil veřejné
prohlášení o svrchovanosti nad ostrovy, což prý nevzbudilo žádnou námitku
některého ze států účastnících se konference. Dále si Vietnam své nároky
odvozuje od své EEZ a od pokračování kontinentálního šelfu. Aby toto území bylo
co největší a zahrnovalo i Spratlyho ostrovy, snaží se vláda vymezit co
nejvýhodněji základní linii od svého pobřeží. Vymezování těchto základních
linií patří také mezi další z konfliktů s Čínou (Furtado, 1999;
Suchánek, 2010: 92-98; Tech-Kuang, 1991).
Čína podle očekávání odmítá historické nároky Hanoje,
které se částečně vylučují i s jejími argumenty. Peking považuje nároky za
neoprávněné a zpochybňuje, že Spratlyho ostrovy byly součástí koloniálního
dědictví Francie. Kromě toho Francie nikdy nevznesla požadavek na celé
souostroví a v důsledku toho Čína nevidí důvod, proč by si měl Vietnam
nárokovat všechny ostrovy (Furtado, 1999; Jinming, 2011: 12-13).
Filipíny
Filipíny si nárokují ostrovy od roku 1956. Tehdy se
uskutečnilo několik státních či soukromých výzkumných expedicí směrem ke Spratlyho
ostrovům. Mezi nejznámější patří privátní expedice Filipínce Tomase Clomase,
který údajně objevil dosud neobjevené ostrovy, které pojmenoval Freedomland[19].
Devět z těchto nově objevených ostrovů od roku 1968 vojensky okupují.
Oficiální vznesení nároku na tato území přišlo ale až v roce 1971
(Furtado, 1999; Tech-Kuang, 1991).[20]
Ačkoliv Manila vojenský ovládá a hlídkuje kolem devíti ze
Spratlyho ostrovů, její námořní vojsko neoplývá velkou silou. Společně
s Vietnamským námořnictvem patří mezi nejzastaralejší[21] v oblasti
Jihočínského moře. Stejné je to i v případě letectva, které ještě nedávno
čítalo pouze jednu letku sedmi zastaralých stíhaček F-5. Jednoduše řečeno
Filipíny se v minulosti příliš upjaly na vojenskou pomoc USA. Velmi dobře
si proto uvědomují svoji vojenskou slabost oproti ostatním aktérům, zejména
oproti Číně. Právě proto se Filipíny nikdy nepouštěly do žádných větších
vojenských manévrů a spíše byly obětí několika slabších vojenských incidentů[22]
(Marlay, 1997: 204-206; Suchánek, 2010: 92-98).
Filipíny proto často upínaly svou pozornost
k mezinárodnímu jednání. Filipíny patří mezi zakládající státy organizace
ASEAN. Čína si až do roku 1995, kdy měla menší vojenský incident
s Filipínami, dávala velký pozor, aby nedošlo k jakémukoliv konfliktu
se členským státem ASEANu. Manila se také snaží hledat podporu u svého
dřívějšího vojenského partnera – USA. To však zatím naráží na velmi chladný
zájem Washingtonu řešit filipínské problémy jakoukoliv agresivnější akcí.
Filipíny své požadavky prezentují na základě dvou hlavních myšlenek. Tou první
je, že ostrovy objevené jejich občanem byly předtím bez vlastníka a nepodléhaly
žádné svrchované moci. Druhý vládní argument vychází z jejich práva na EEZ.
Skupina Kalayanských ostrovů proto podle Manily spadá pod legitimní nárok její
EEZ. Jako podpůrný technický argument také tvrdí to, že Kalayanské ostrovy
nejsou to samé jako Spratlyho ostrovy a tvoří samostatnou a odlišnou skupinu
ostrovů. Poněkud irelevantním argumentem je, že tyto ostrovy jsou
k Filipínám mnohem blíž než k Vietnamu nebo k Číně[23] (Jinming,
2011: 13; Marlay, 1997: 202-206; Suchánek, 2010: 92-98).
Filipínské argumenty se staly terčem mnoha námitek ze
strany Číny, Vietnamu a Taiwanu. Všichni shodně tvrdí, že Kalayanské ostrovy
nebyly terrna nullius a byly pod svrchovanou autoritou. Filipíny si prý
nedokázaly zajistit dostatečný počet faktů. Stejně tak i druhý hlavní argument
Manily se dostal pod palbu protiargumentů. Filipíny si prý chybně vykládají
definici EEZ, neboť ta se vztahuje pouze na oblasti, které byly považovány za
část na volném moři a nejsou výsostným územím jiného státu. Kalayanské ostrovy
nejsou takovým územím, protože byly vždy pod suverénní kontrolou Číny, Vietnamu
nebo Taiwanu (Furtado, 1999; Jinming, 2011: 13).
Taiwan
Nároky Čínské republiky a ČLR se vzhledem ke společné
historii a dalším okolnostem shodují. Své požadavky Taiwan proklamuje už od 50.
let 20. století. Taiwan vyslal svá vojska na největší ze Spratlyho ostrovů Atu
Iba v roce 1956 a
ostrov má stále pod svou vojenskou kontrolou. Dle rozhodnutí taiwanské vlády
z roku 1993, nazvaného Politická linie pro Jihočínské moře, si Taiwan ale
nárokuje bez výjimky všechny ze Spratlyho a Paracelských ostrovů i pro jejich
hospodářské využití, což se dá považovat za velmi smělý cíl. V rozhodnutí
vláda ale rovněž dodává, že si přeje spolupracovat se všemi státy sousedícími
s Jihočínským mořem a vyhnout se jakýmkoliv konfliktům (Bakešová – Fürst – Heřmanová,
2004: 11; Furtado, 1999).
V případě Taiwanu se nedá hovořit o tom, že by
v oblasti vyvíjel velkou vojenskou aktivitu, ba co víc, nikdy se
s žádným aktérem konfliktu nedostal do výraznějšího ozbrojeného střetu.
Svou asertivní vojenskou politiku uplatňuje i přes to, že taiwanské námořnictvo
a letectvo může pro ostatní státy tvořit větší hrozbu, než v případě
ozbrojených složek Vietnamu nebo Filipín (Suchánek, 2010: 92-98).
V jednáních na mezinárodním poli má Taiwan velmi
složitou úlohu vzhledem k jeho neuznanosti z hlediska ostatních států
a nemožnosti stát se členem důležitých mezinárodních organizací. Paradoxně se
tedy nebližším partnerem v otázce sporných ostrovů v Jihočínském moři
stává ČLR. Obě země podepsaly dohody, ve kterých hodlají spolupracovat na
průzkumu a využití nerostného bohatství ukrytého kolem Spratlyho ostrovů.
Ostatní aktéři mohou této spolupráci jen těžko konkurovat a ukázalo se to
například v roce 1995, kdy se do incidentu mezi ČLR a Filipínami zapojil i
na „ochranu čínských zájmů“ i Taiwan. Ten své požadavky argumentuje především
tím, že vykonával správu nad skupinou ostrovů už od roku 1956, ne-li od roku
1948. V tomto smyslu ještě dodávají, že taiwanští rybáři čerpali živobytí
z vod této oblasti po několik staletí (Bakešová – Fürst – Heřmanová, 2004: 13; Furtado, 1999).
Malaysie a
Brunej
Vyhlášení malajsijských nároků se datuje k roku
1979, kdy vláda zveřejnila oficiální mapu zobrazující nejjižnější ze Spratlyho
ostrovů za součást Malajského kontinentálního šelfu a její EEZ. Celkově si
Malajsie nároku tři ze Spratlyho ostrovů, přičemž na jednom z nich je již potvrzená
stavba hotelu a na ostatních je evidována snaha ostrovy uměle zvětšovat.
Zatímco nároky Kuala Lumpuru se zdají být v souladu s UNCLOS, někteří
další aktéři sporu nesouhlasí. Především ČLR a Taiwan tvrdí, že jejich
historické nároky jsou nadřazeny nárokům Malajsie. Ostatní říkají, že
v případě Malajsie došlo k dezinterpretaci konvence. Největší
konflikty měla Malajsie s Filipínami, což je vzhledem k jejich
geografické poloze pochopitelné. Nikdy však nepřerostly do fáze ozbrojeného
střetnutí (Furtado, 1999; Suchánek, 2010: 92-98; Tech-Kuang, 1991).[24]
Brunejské nároky se omezují výhradně na její EEZ, která
zahrnuje i jeden z jižních útesů Spratlyho ostrovů. Vláda ovšem nikdy
neučinila žádné formální požadavky na útes, či na jiný ze Sptratlyho ostrovů.[25]
Komparace vytyčených
prvků jednotlivých aktérů konfliktu
Od kdy si
aktéři nárokují území a jejich cíle
Komparace těchto prvků je zdánlivě jednoduchá, neboť jsou
založeny na oficiálně podložených a často jen těžko zpochybnitelných faktech. Vzhledem
k tomu, že k ustanovování mezinárodního a mořského práva, tak jak ho
známe v dnešní podobě, došlo až po 2. světové válce, nelze předpokládat,
že by se oficiální požadavky datovaly před touto událostí. První státy, které
oficiálně formulovaly své požadavky, jsou Čínská lidová republika, Taiwan,
Filipíny a Vietnamská republika. Čína a Taiwan navíc odkazují na to, že
neoficiální cestou si ostrovy nárokovaly již koncem 40. let. Požadavky
Vietnamské republiky de facto zanikly po skončení vietnamské války a současný
vietnamský režim tyto (staro)nové požadavky vyjádřil v polovině 70. let.
V roce 1979 přišel poslední oficiální požadavek od vlády Malajsie. Brunej
jako jediný z aktérů konfliktu své požadavky nikdy oficiálně
nedemonstrovala.
Cíle aktérů, jak již je vidno z výše uvedeného textu
či z map v přílohách, se více či méně překrývají. Čínská lidová
republika si nárokuje všechny ostrovy Spratlyho i Paracelského souostroví.
Vzhledem ke společné historii má stejně požadavky i Taiwan. Stejný cíl má i
Vietnam. Filipínské nároky jsou oproti třem výše zmíněným aktérům o mnoho
menší, neboť se zaměřují pouze na devět ze Spratlyho ostrovů, které jsou navíc
velmi blízko jejich pobřeží. Práv na ještě menší počet ostrovů se domáhá
Malajsie, která má zájem o tři Spratlyho ostrovy. Navíc všechny tři tyto
ostrovy ovládá. Brunej má pak nárok v rámci své EEZ na jeden útes
Spratlyho souostroví.
Komparace
vojenských nástrojů aktérů konfliktu
Historicky největší vojenskou aktivitu v oblasti
vyvíjela Čína. Většina autorů se také shoduje na tom, že Čína má největší
vojenský a námořní potenciál. V posledních 15 letech sice klesl počet
přímých ozbrojených konfliktů na minimum, avšak Čína získala sebevědomí a
nezdráhá se na moři používat nátlak i na plavidla takových států jako jsou
například USA. Početné loďstvo, jeho využívaní při mnohačetných hlídkách a
k nátlaku na plavidla ostatních aktérů je jeden z nástrojů, který
Čína v poslední době využívá víc, než kdy dříve. Ač kvalita taiwanského
námořnictva je nezpochybnitelná, nelze, vzhledem k jeho pozici v mezinárodním
systému, předpokládat, že by použil vojenských nástrojů k prosazení svých
cílů. Malajsie rovněž nejeví zájem řešit spornou otázku silou. Navíc jí i hraje
do karet fakt, že nad celým svým nárokovaným územím uplatňuje svou suverenitu,
tudíž by zde vojenské řešení přišlo na řadu pravděpodobně pouze v případě
obrany. V případě Vietnamu je nutné brát v potaz fakt, že by použití
jeho vojenských nástrojů nevedlo k prosazení všech jeho cílů. Jeho
vojenské nástroje totiž patří ve srovnání s ostatními aktéry k těm
slabším, zatímco jeho požadavky jsou velmi vysoké. Filipíny se nacházejí
v podobné situaci jako Vietnam, jen s tím rozdílem, že jejich
požadavky nepřevyšují počet již okupovaných ostrovů.
Komparace nevojenských nástrojů aktérů konfliktu
V případě těchto nástrojů už musel i tak mocný
aktér, jakým je Čína, sáhnout ke kompromisům. Za jeden z nich se dá
považovat jednání s dalšími aktéry sporu na půdě ASEANu. Dohoda
z roku 2002, která je výsledkem těchto jednání podle některých autorů
zklidnila situaci ohledně sporných ostrovů, avšak nepřispěla nijak
k jejímu řešení. Paralelně však Čína pokračovala i v bilaterálních
nebo trilaterálních jednáních. Jednou z takových trilaterálních dohod je
dohoda mezi ropnými společnostmi Číny, Filipín a Vietnamu o spolupráci
v seizmických průzkumech v oblasti Spratleyů, které leží v EEZ
Filipín. Z tohoto hlediska se v případě Číny dá hovořit o vcelku
výhodném využívání těchto nástrojů, avšak nedá se předpokládat, že by pomocí
takových nástrojů dokázala dosáhnout svých cílů. Pokud se jedná o obhajobu
nároků, stojí proti sobě, dá-li se to tak říci, dvě strany barikády. Na její
jedné straně stojí Vietnam, Taiwan a Čína, která kromě argumentů vycházejících
ze své EEZ, staví svoji obhajobu na historických nárocích. Filipíny se hájí
tím, že Kalayanské ostrovy nebyly předtím objeveny, nebo nebyly součástí
Spratlyho ostrovů. Dají se ale zařadit na druhou stranu barikády, kde stojí
také Malajsie a Brunej, které neobhajují své nároky z historických
požadavků, ale na základě EEZ. Obě strany této barikády si následně předkládají
celou řadu argumentů a protiargumentů, které jdou více do hloubky dané
problematiky, ať už v rovině technické či historické. USA se ke konfliktu
snaží přistupovat, byť v minulosti byly požádány o podporu ze strany
Filipín, veskrze neutrálně a nedá se předpokládat změna jejich chování, pokud
nedojde k přímému ohrožení jejich zájmů. Mimo to Čína dlouhodobě usiluje o
změny v UNCLOS, které by umožnily potvrdit její územní nároky.
Závěr
Čínská lidová republika jakožto ekonomický, vojenský a
politický lídr v oblasti využívá největšího počtu vojenských i
nevojenských nástrojů k prosazení svých cílů. Bohužel ale dosud jediným
skutečně fungujícím nástrojem, který je společný pro všechny aktéry, se stala
okupace předtím neokupovaných ostrovů a nastolení suverenity nad nimi. Vzhledem
k tomu, že všechny ostrovy jsou již rozděleny mezi jednotlivé účastníky
sporu, nedošlo v posledních 15 letech k žádné ozbrojené akci, při
které by bylo cílem obsadit doposud neokupované ostrovy. Z komparace také
vyplývá, že multilaterální jednání na půdě organizace ASEAN zatím nevedla
k předsvědčení aktérů konfliktu, aby situaci začali hodnotit jako hru
s nenulovým součtem. Různé formy spolupráce nebo kooperace se prozatím
podařilo dohodnout pouze na bázi bilaterálních nebo trilaterálních dohod, na
kterých se ASEAN přímo nepodílel. Zdrojem znepokojení do budoucna může být
tvrdší přístup Číny v případě sporných ostrovů. Značí to především
v posledních několika letech stoupající počet drobných incidentů a
obtěžování. Stejně tak i čínská rétorika nastoupila na tvrdší nótu a nedá se
z ní vypozorovat příliš velká vstřícnost.
Použité zdroje
Seznam
Literatury
Bakešová, Ivana – Fürst, Rudolf – Heřmanová, Zdenka:
2004. Dějiny Thaiwanu. Nakladatelství
Lidové noviny: Praha, 11–13.
Beukel,
Erik: 2010. China and the South China Sea: Two Faces of Powerin the Rosiny
China´s Neigborhood Policy. DIIS, dostupné
na:http://www.diis.dk/graphics/Publications/WP2010/WP201007_South_China_Sea_web.pdf,
8. 3. 2012.
Furtado, Xavier: 1999. International Law And The
Dispute Over The Spratly Islands : Whither
UNCLOS? A Journal of International &
Strategic Affairs. 21/3.
Chemilier-Gendreau,
Monique: 2000. Sovereignty
over the Paracel and Spratly Islands . Martinus
Nijhoff Publishers: Haag, 39-41.
Jae-Hyung, Lee: 2002. China 's expanding maritime
ambitions in the Western Pacific and the Indian Ocean .
Contemporary Southeast Asia . 24/3, 549-560.
Joyner, Christopher: 1998. The Spratly islands dispute: Rethinking, the Interplay of Law,
Diplomacy, and Geo-politics in the South China Sea. The International
Journal of Marine and Coastal Law. 13/2, 195 – 197.
Marlay, Ross: 1997. China,
the Philippines, and the Spratly islands. Asian affairs. 23/4, 202-206.
Nossum,
Johan Henrik: 2000. Straight Baselines of Vietnam [disertační práce]. SUM
Dissertation & Thesis series: Oslo, 3-4. Dostupné na:
http://www.niaslinc.dk/gateway_to_asia/nordic_webpublications/x483469024.pd
f, 24. 2.
2012.
Potočný,
Miroslav: 1999. Mezinárodní právo veřejné.
Praha: C.H. Beck, 101-105.
Suchánek, Jiří: 2010. Surovinový
konflikt v Jihočínském moři. In: Šmíd, Tomáš (ed.), Vybrané konflikty o zdroje a suroviny.
Brno: Mezinárodní politologický ústav, 85 – 102.
Šára, Pavel (ed.): 2004. Školní atlas světa. Praha: Schocart, 53.
Tech-Kuang: 1991. China's
Claim Of Sovereignty Over Spratly And Paracel Islands. Case Western
Reserve Journal of International Law. 23/3.
Waisová, Šárka: 2005. Úvod
do studia mezinárodních vztahů. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk:
Plzeň, 80-81.
Waisová,
Šárka: 2006. The South China Sea –
place of strategic partnership or strategic competition? The September 11 2001
disaster and the December 2004 Tsunami as a cause of regional change.
In: Waisová, Šárka – Cabada, Ladislav. Contemporary Security
Dilemmas: Reflection on Security in East Asia and Central Europe. Sborník z
konference. Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk: Plzeň, 24 – 72.
Internetové zdroje
CIA –
Ústřední zpravodajská služba, dostupné na:
https://www.cia.gov.
Mezinárodní
hydrografická organizace, dostupné na:
http://www.iho-ohi.net.
Military fórum, dostupné na: http://www.mycity-military.com/
Statistika
světových přístavů, dostupné na:
http://aapa.files.cmsplus.com/Statistics/WORLD%20PORT%20RANKINGS%2020081.pdf.
U.S.
Energy Information Administration, dostupné na: http://www.eia.gov/.
Přílohy
 |
Mapa Jihočínského moře s čínskými nároky a nalezišti ropy a zemního plynu |
[1] Hranice oceánů a moří – Jihočínské moře, dostupné na:
http://www.iho-ohi.net/iho_pubs/standard/S-23/S23_1953.pdf, 25. 2. 2012
[2] Největší světové přístavy, dostupné na: http://aapa.files.cms-plus.com/Statistics/WORLD%20PORT%20RANKINGS%2020081.pdf,
26. 2. 2012.
[4] Pojmenování
jednotlivých ostrovů se může v různých zdrojích lišit. Téměř každý aktér
sporu pojmenoval ostrovy ve svém jazyce a ve většině případů odmítá jiné názvy.
Čína nazývá Spratlyho ostrovy Nan-ša, Vietnam Truong Sa a Filipíny
Kalayaan.
[5] Údaje o
křestním jménu tohoto námořníka se bohužel liší.
[6] CIA – světová fakta, dostupné na:
https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pg.html, 23.
2. 2012
[8] Zde už se jedná
o bilaterální spor mezi Čínou a Vietnamem. Obě země ale mají pro ostrovy
vlastní názvy. V čínštině se souostroví nazývá Si-ša. Ve vietnamštině se
jmenuje Hoáng Sa.
[9] CIA – světová fakta, dostupné na:
https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pf.html,
24.2.2012
http://www.un.org/Depts/los/reference_files/chronological_lists_of_ratifications.htm,
10.3.2012
[11] South China
Sea, dostupné na: http://www.eia.gov/countries/regions-topics.cfm?fips=SCS,
3.3.2012.
Oblast stále ale není dokonale prozkoumána a proto
ověřené zásoby nejsou zatím známy.
[12] South China
Sea, dostupné na: http://www.eia.gov/countries/regions-topics.cfm?fips=SCS,
3.3.2012
[14] Někdy se také
uvádí jako bitva o útes Fiery Croos. Tento konflikt se odehrál mezi Čínou a
Vietnamem v roce 1988. Po něm se Číně podařilo obsadit všechny z Paracelských
ostrovů.
[15] Nutno
podotknout, že tento nástroj je společný pro většinu aktérů konfliktu.
[16] Z pohledu
mezinárodního práva Číňané také uvádí, že jedním z důvodů pro uznání
suverenity nad sporným územím je, že na tomto území žijí obyvatelé jednoho ze
států, který si území nárokuje. V tomto případě by Spratlyho ostrovy měli
patřit Číně, neboť zde žijí Číňané (Tech-Kuang, 1991).
[17] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na:
http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,
8. 3.
2012.
[18] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na:
http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,
8. 3.
2012.
[20] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na:
http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,
8. 3.
2012.
[22] Mezi
nejznámější z nich patří incident u Mischievského útesu, který se nachází
v EEZ nárokované Filipínami a byl obsazen Čínou.
[24] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na:
http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,
8. 3.
2012.
[25] Územní problémy v Jihočínském moři, dostupné na:
http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_China_Sea/SouthChinaSeaTerritorialIssues.html,
8. 3.
2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat